Čeština
Profesor se vsadí s přítelem, že naučí mladou květinářku vybrané mluvě a chování, takže ji za pár měsíců nikdo nerozezná od rozené vévodkyně. Příběh Shawovy hry, v níž cítíme lehounkou ozvěnu pohádky o Popelce, je tedy velmi jednoduchý, a ona přitom oplývá mimořádně laskavými půvaby, vyniká nezaměnitelně britským, břitkým smyslem pro humor – při čtení máme pocit, jako by Shaw touto hrou z valné části britský vtip sám vynalezl. Jedna věta za druhou nás naplňuje radostně vzrušeným očekáváním příštího děje. A postavy jsou skuteční, živoucí Angličané. Jak komplikovaná je pavučina lidských vztahů a jak osvěžující je jejich podoba, když aktéři pocházejí z různých vrstev společnosti! Eliza má nadání a touhu pochopit víc – a navzdory mládí ví, že každou změnou nejen získáváme, ale i ztrácíme. Přespříliš se přizpůsobit tlaku okolí znamená ztratit svoji osobitost, ztratit to nejcennější – sám sebe. Takže není zas tolik překvapivé, že člověk s lepšími způsoby nakonec není profesor Higgins. Ten se však nejvíc dozví: Že nikdo nemá právo na život toho druhého, že nikoho nikdy nelze plně vlastnit. Jakoby navzdory této pravdě hra naznačuje šťastný konec... Shaw je jediný autor, který byl oceněn jak Nobelovou cenou, tak Oscarem – za film natočený právě podle jeho hry.
