V první souborné knižní práci o českém hraném filmu od roku 1989 rozebírá autor více než dvě stě devadesát snímků, které vznikly za posledních osmnáct let. Filmovou produkci rozdělil tematicky do několika celků: v období kolem pádu komunismu se objevila celá řada trpkých výpovědí o životě v Československu sedmdesátých a osmdesátých let; naproti tomu svědectví o stalinském útlaku z padesátých let většinou už nesvědčí o životě v totalitě s tak úzkostnou naléhavostí jako snímky o normalizaci. Autor se dále věnuje četným filmům s historickými tématy, zejména z traumatických období, dále snímkům svědčícím o prvních zkušenostech z postkomunismu, včetně „pokleslých“ komerčních komedií, a rozebírá též množství filmů vzniklých o současné společnosti. Nejnověji se česká kinematografie zabývá především mezilidskými vztahy; tyto snímky patří podle autora k nejlepším. Kniha analyzuje i filmy pro děti a mládež, dále četné, více či méně úspěšné umělecké experimenty, a závěrem vybírá „nejlepších pětačtyřicet“ — snímky vysoké kvality, které podle autorova názoru zřejmě přežijí. Cílem autorovy analýzy bylo zjistit, jakým způsobem vypovídá současná česká kinematografie o dnešní české společnosti, zda o ní vytváří mýty a jakého hodnotového systému se podle českých filmů dnešní společnost přidržuje. Podrobným sémantickým rozborem příběhů jednotlivých hraných filmů dochází autor k překvapivým závěrům. Současná česká kinematografie zaujímá vůči české společnosti svobodný a kritický postoj. Vytváří o ní podle jeho názoru pozoruhodně ucelené svědectví.
